Vladimír Megre - Anastasie 2.díl Zvonící cedry

pozitivní myšlenky

KAPITOLA ODPOVĚĎ, STR. 54- 55

„Bylo by dobře, aby se hodně lidí probudilo ve stanovenou dobu. Například v šest hodin ráno. A pomysleli na něco dobrého, nezáleží na tom, na co konkrétně. Důležité je, aby myšlenky byly světlé. Lze pomyslet na děti, na lidi, které máš rád, a ještě pomyslet na to, co udělat, aby všem bylo dobře. Alespoň patnáct minut takhle myslet. Čím více lidí takhle bude postupovat, tím rychleji se objeví odpověď. Časová pásma na Zemi jsou různá, Země se otáčí, ale obrazy, vytvořené světlými lidskými myšlenkami, budou splývat do jediného, jasného a nasyceného obrazu uvědomění. Současnost myšlení na něco světlého posiluje schopnosti každého, a to mnohokrát.“

„Ech Anastasie. Jsi tak naivní. Kdopak bude souhlasit se vstáváním v šest hodin ráno, aby patnáct minut myslel. Tak časně ráno se lidé probouzí, když potřebují do práce, například, nebo na letadlo, na pracovní cestu. Každý si řekne: ať přemýšlí ostatní a já budu raději spát. Stěží ti bude někdo pomáhat.“

„A ty, Vladimíre, nemohl bys mi pomoci?“

„Já? Bez zvláštní potřeby tak ráno nevstávám. A i kdybych se někdy probudil, tak na co dobré mám myslet?“

„No, například na malinkého syna, kterého porodím. Na svého syna. Jak je mu dobře, když jej laskají sluneční paprsky, když jsou kolem překrásné kytky, když se s ním na louce baví chundelatá veverka. Pomysli na to, jak by bylo dobré, kdyby i ostatní děti laskalo sluníčko, kdyby je nic nezarmucovalo. Pak si pomysli, komu v nadcházející den řekneš něco příjemného, na koho se usměješ. A jak by bylo dobré, kdyby tento překrásný svět existoval věčně, a co bys pro to měl udělat ty.“

SVÁTEK ZAHRÁDKÁŘŮ

KAPITOLA DEN ZAHRÁDKÁŘŮ A SVÁTEK CELÉ ZEMĚ , str. 62 - 65

… „Prosíme zavést svátek zahrádkářů, ale kolikátého?“

„Třiadvacátého července.“

… „Ať v tento den se Rusko vzbudí za úsvitu. Všichni lidé s rodinami, přáteli a také samotní vyjdou na zem a postaví se na ni bosýma nohama. Ti, kteří mají své malinké zahrádky, kde vlastnoručně pěstují plody, ať první slunečné paprsek uvítají mezi svými rostlinami. Dotknou se každého druhu. Až sluníčko vyjde, ať utrhnou z každého druhu jeden plod a snědí jej. A víc ať už dopoledne nejí. Uklidí své zahrádky. Ať každý popřemýšlí o životě, v čem je jeho radost a předurčení. Ať každý vzpomene na své blízké a přátelé s láskou. Vzpomene na to, proč rostou jeho rostlinky, a každé ať dá její předurčení. A dopoledne ať si každý najde hodinu na osamocení. Nezáleží na tom, kde a jak, ale určitě aby byl sám. Alespoň jednu hodinu zkusit se podívat sám do sebe. V poledne ať se sejde celé příbuzenstvo. Ti co žijí spolu a ti, co přijedou z daleka. Oběd ať je připraven z toho, co zrodila země v této době. Ať každý dá na stůl to, co si budou přát jeho srdce a duše. A všichni členové rodiny se podívají do očí jeden druhému s láskou. A ať nejstarší spolu s tím nejmladším požehnají stolu. Ať zní u stolu klidný rozhovor. O dobrých věcech a o těch, kdo se nachází vedle.“

Obrazy, které Anastasia popisovala, se rýsovaly neobyčejně jasně. Já jsem cítil, jako když také sedím u stolu a kolem lidé. Nadchl jsem se pro svátek, uvěřil jsem v něj, nebo spíš jsem se zachoval, jako by už byl, a dodal: „Je třeba pronést přípitek před obědem. Zvednout sklenice. Připít si na Zemi, na Lásku.“ A zdálo se mi, že už držím v ruce sklenici.

A ona najednou: „Vladimíre, ať na stole nebude té opojné otravy.“

Z mých rukou zmizela sklenice. A celý obraz svátku zmizel také.

„Anastasie, přestaň! Nekaz svátek!“

„No, když chceš ať je na stole víno, ale je třeba jej pít malinkými doušky.“

„Tak dobře, budiž víno. Aby se hned neměnily zvyky. A co budeme dělat po obědě?“

„Ať se lidé vrátí do měst. Ať vezou v košíčcích plody, sebrané na své zahrádce, a nabídnou těm, kdo je nemají. Ó, kolik pozitivních emocí bude v tento den! Zničí hodně lidských nemocí. Ty nemoci, co předpovídaly člověku smrt, i ty, co se nedaly vyléčit po dlouhou dobu. Ať ten, kdo je těžce nebo lehce nemocný, uvítá v tento den proud lidí, co se vrátí ze svých pozemků. Paprsky Lásky, Dobra a přivezené plody vyléčí a zničí nemoci. Podívej se! Podívej! Nádraží. Proud lidí s barevnými košíčky. Podívej se, jak lidské oči září klidem a dobrem.“

BŮH - VESMÍRNÝ INTELEKT

KAPITOLA TVÉ SVATYNĚ, RUSKO!, str. 200 - 201

„Rozumíš, Vladimíre, v dávné minulosti lidé na Zemi měli schopnosti, které jim dávaly možnost být mnohem rozumnějšími než je dnešní člověk. Lidé původních pramenů měli možnost lehce používat celou informační databanku, která zaplňuje vesmír. Tato vesmírná informace je stvořena Velkým intelektem- Bohem. Stále se Jím a lidmi doplňuje, jejich myšlenkami, a je tak grandiózní, že může odpovědět na jakoukoliv otázku. Je nevtíravá. Odpověď, kterou hledal člověk na svou otázku, vznikala okamžitě v jeho podvědomí.“ „No a co z toho měli?“ „Tito lidé nepotřebovali kosmickou loď, aby se dostali na jiné planety, poněvadž při prvním přání mohli stejně uvidět, co se tam děje. Tito lidé nepotřebovali televizi, telefon, který omotává Zemi spojujícími kabely, nepotřebovali písmo, jelikož informaci, kterou dostáváte z knih, mohli okamžitě mít, používajíce jiné možnosti. Tito lidé nepotřebovali průmysl vyrábějící léky. Když měli potřebu, tak pouze lehkým pohybem ruky dostávali všechny nejlepší léky, protože ony jsou v přírodě. Tito lidé nepotřebovali dnešní dopravní prostředky. Nepotřebovali auta a komplexy vyrábějící jídlo, protože stejně jim všechno bylo dáno. Chápali, že změna klimatických podmínek na jedné části Země slouží jako signál stěhování na jiný, aby si předešlý mohl odpočinout. Chápali vesmír a svou planetu. Byli myslitelé a znali své předurčení. Oni zdokonalovali planetu Zemi. Neměli sobě rovné ve vesmíru. Intelektuálně větším byl jenom sám Velký vesmírný intelekt- Bůh.“